Zvnitřněný boj

Stále více jsem na tento postoj narážel – u svých přátel, u svých známých, u svých příbuzných. Postoj neustálé opozice vůči mnoha věcem, často i pozitivním . Proč je tolik lidí kolem mě v pasivní rezistenci a přesto si nechá tolik věcí líbit – od šéfů, od politiků, od autorit. A naopak – proč tolik tvůrčích lidí bere na úkor ostatních a místo šíření hojnosti šíří „vysoký plot svých pozemků“,  hromadění, které ničemu neslouží a pokud dávají, tak v různých pseudo-altruistických výkřicích, které tak málo řeší? A minulý víkend jsem potkal ženou z Brazílie, která mluvila o zvnitřněném boji. Je to fenomén, takový psycho-virus napadající lidi, kteří vyrůstali například v zemích jako je ta naše – post-komunistických. Velmi mě to zaujalo a vysvětlilo mi to řadu věcí.

Ani se nemusíte narodit do podmínek, ve kterých vyrůstali naši dědové nebo naši otcové. Ale tím, že lidé před vámi žili v prostředí, společnosti, která byla proti nim, kterou ovládal někdo nepřátelský se můžete naučit něco velmi podstatného. V takovém klimatu jste se mohli naučit, že život je boj a navíc se nedá vyhrát. Ze ten venkovní svět je proti vám a že je potřeba proti němu bojovat. A tak převezmete tu energii boje, to téma rezistence a odporu proti vnějšímu a nesete ho dál. Byla vám předána informace o tom, že na věci nemůžete mít valný vliv, že prostředí venku vám není nakloněné, že je potřeba s ním bojovat nebo jej alespoň sabotovat. Tato informace je vám natolik zrcadlena, že se stane součástí vašeho vnitřního světa. A je jedno jestli jste to vy zažili nebo jestli vám tuto informaci „vtiskli“ do vaší psyché vaši rodiče a prarodiče a praprarodiče, prostě „to víte“. Pak se stane, že podmínky se změní, venkovní skutečnosti se změní, ale vnitřní boj zůstává - zvnitřnil se. Zůstává opozice, nevíra, nedůvěra, následovaná stěžováním místo jasného vyjádření svých potřeb a názoru, následovaná hledáním rutinních návodů místo vlastní kreativity, následovaná pocitem viny, když mám víc než ostatní a strachu z nedostatku, ať mám kolik chci. Uvnitř je někdo stále proti, v boji, v negaci, i když venku už je vše jinak. 

Tahle malá zmínka té ženy z Brazílie mi rozběhla tok myšlenek a souvislostí o tom, proč si lidé kolem mě tak často stěžují na práci, ale nezmění jí, ani když je nezaměstnanost dnes na nejnižší míře za mnoho let. Proč si lidé kolem mě zvykli tolerovat často bezohledné chování svých zaměstnavatelů nebo politiků, kteří často chtějí ještě víc a víc, i když mají už dost, soudě podle těch vysokých plotů, které TO chrání. Proč jen pasivně mávneme rukou nad tolika věcmi, které by ve Francii byly příčinou protestů a stávek. Proč to naši politici mají tak jednoduché. Zvnitřněný boj znamená zůstávat v proti, protože už není důvěra ve vlastní vůli, nedůvěra ve vlastní možnosti a nevíra, že jde něco změnit. Už zbude jen ten negativní postoj, který asi znamená mnohem více než si myslíme – pro nás každého zvlášť a pro to, čemu říkáme společnost taky. Tohle proti nám nedovolí nejen pozitivně myslet, ale i uvidět krásu světa, jeho možnosti v mnoha oblastech a aspektech. Takže co s tím? Asi přeprogramovat – na důvěru, že můžeme věci změnit, na důvěru ve svoje schopnosti, na rozvoj vlastní kreativity a vlastní zodpovědnosti, vzpomenout si, že naše potřeby jsou možná jinde než náš život, vzpomenout si na vlastní hodnotu, vzpomenout si…….. uvidět jak to doopravdy je a podle toho jednat.

S láskou Martin

Je mi 50?

Jak mi může být 50, když vím věci, které se v 50 letech zažít nedají? Jak mi může být jen 50 a cítit toho tolik. Jak mi může být jen 50, když vidím tak velké obrazy světa, lidí, času…. Jak by to mohlo být? Moje tělo má možná 50 let, ale ten uvnitř….. ? Kolik je mu vlastně let?

Často ho poslouchám jak mluví s lidmi. Jen málo z toho co říká zažil, viděl nebo sám slyšel. Jak je to možné? Jak je možné vidět příběhy lidí, kteří tu byli před námi, jak je možné vidět příběhy, které tu byly před vámi? Co je to za prostor, který kolem sebe cítím? Co je to za prostor, který je mezi mnou a vámi, mezi vámi navzájem? Co je to za prostor, který se otevře kdykoli zavřu oči a ponořím se do sebe. Uvnitř není tolik místa kolik se najednou vytvoří, do kterého se moje vědomí propadne. Kolik je mi vlastně let? Co je to prostor? Co je to čas? Vše to splývá a já jen mezi tím …… co vlastně? „Jsem“ není slovo, které se do tohoto spojení hodí, protože vyjadřuje stálost, ale ta není. To jediné co je, je pohyb. A tak „jsem“ není dobré slovo. Je jen pohyb. Pohyb mojí mysli, pohyb mých očí, pohyb mé pozornosti, někdy pohyb mého těla, které následuji. Kdo ho následuje? Je to zvláštní být sám se ….. sebou?

Jak mi může být jen 50 let? Jedna moje část potřebovala skoro 50 let, aby pochopila, že již není dítě, že otec i matka už jsou pryč a svět veku jsou jen osudy, stejné jako je ten můj. Jedna moje část se teprve učí jít tímto životem a přesto je uvnitř něco, co tento život převyšuje, co není z těch předešlých 50ti let. Jak by to mohlo to dítě, kterým jsem ještě včera byl, vědět? Kde se to v tomto životě vzalo? Jedna část se teprve učí – v tomto životě, za těchto podmínek, v tomto čase a s těmito lidmi kolem sebe. To něco, co je větší než tahle malá kapka ví příliš mnoho, než aby to bylo jen tou kapkou. Není možné být jen tou kapkou, to by ten prostor nebyl tak velký, ta hloubka tak bezedná a srdce tak široké. Je tady něco víc než kapka, kterou jsem teď. Něco, co je prostor a čas, něco, co jde tam, kam moje kapka nevidí, ale dokáže to cítit. Ten prostor a čas sjednocuje všechno – zobecňuje zkušenosti, slévá dohromady zdánlivě oddělené, zjednodušuje věci do principů a ty se hroutí do jednoho bodu. Jednoho jediného místa za kterým je prostor nekonečna. Je to jako prolézt uchem jehly a ocitnout se v oceánu všeho a tím se i stát. A přesto jsem jen kapka vody …… stále ještě jen kapka vody.......

Woman

…………

Woman I know you understand
The little child inside the man,
Please remember
my life is in your hands,
And woman hold me close to your heart,
However, distant don't keep us apart,

……

Znáte tuhle písničku? John Lennon - Woman. Dnes ráno jsem jí slyšel v rádiu. „The little child inside the man…“ My muži jsme nádherní. Mám teď hodně školení a work-shopů a skoro denně mám před sebou muže malé, velké, tlusté, tenké, staré a mladé. S očima velkýma, malýma, temnýma nebo rozzářenýma. Všichni jsou krásní a každý z nich má uvnitř sebe toho malýho kluka. Někteří se moc snaží, aby si jich ostatní všimli, někteří se snaží, abych si jich všimnul já, někteří se vytahují, někteří jsou zakřiknutí a schovaní. Ten malý kluk uvnitř každého z nás.

Na FB nebo v článcích a jinde sdílí ženy své představy o MUŽI / MUŽÍCH. Nedávno jedna chtěla být uchvácena, chtěla, aby muž přes její NE šel dál a zmocnil se jejího polibku nebo něčeho víc. Dokonce se k tomu obrazu modlila. O kom mluvila? O mužích? O sobě? Není možné nevidět tu krásu mužů a není možné nepotkat muže, který by pře její NE vstoupil do jejích úst nebo klína. Je to přeci přirozené. Ale pokud je snění, pak nic nepřijde … jen sen.

Otevřete nám své srdce, všem našim obrazům. To je to nejlepší, co pro nás můžete udělat. Smiřte se s tím, že nám někdy budete i matkou, nejen milenkou. My vám na oplátku slíbíme, že ve vás dokážeme někdy uvidět i tu malou holku, která někdy sní, někdy touží, někdy pláče bez příčiny, někdy zatvrzele trvá na svém nebo se neumí rozhodnout, když možností je tolik….. Otevřete své srdce všemu co jsme  a my vám na oplátku dáme někdy milence, někdy přítele, někdy otce. To vše v nás bydlí, tím vším jsme a to vše k tomu patří.

Sedím a piju kafe. Je krásný den, všude plno slunce a dětí. Chtějí si hrát, lítat, užívat den. Vidím matky, které mají svěšené koutky a jejich dětem není do radosti. Vypadá to, že mít dítě není dobrá zpráva. Vidím táty, kteří sekýrují svoje děti, protože to nebo ono. Vypadá to, že jsou velmi nespokojení s tím, co jim osud dal. Ale jsou i jiné obrazy – matky v pohodě pozorující jak se jejich děti seznamují s jinými a otcové, kteří jen stojí na stráži, ale nechávají prostor svým dětem v osahávání světa. Je to tady všechno, všechny obrazy, všechny možnosti. Jen se tomu všemu otevřít a nevidět jen to co není. Je spousta věcí, které už

jsou.

S láskou všem.

Muž je sám, zbytek je dětství

Nevím jestli je to jen moje nebo jestli je to mužská podstata. Rozchodem a opětným spojením se svou partnerkou jsem prošel zvláštním procesem, na jehož konci jsem zůstal sám, i když s ní. Závislosti se ukázaly, zabolely a odešly. Mohl jsem zůstat a mohl jsem jít, ale neudělal jsem ani jedno ani druhé. Vyskytl jsem se ve zvláštním stavu nějakého uvědomění o mém světě, možná o životě. Už vím, že partnerka mě může podpořit ve stavech nouze, inspirovat v obdobích rozletu, vzrušovat v obdobích ……. , ale jako muž jsem sám, úplně sám a je to moje přirozenost. Jsem tady od toho, abych byl sám, jinak to nejde. Ale to neznamená být bez ní, bez partnerky.

Moje samota není o osamocení. Moje samota je o tom, že nitky vztahů jsou u mě a těch pár, které stále něco u někoho hledají jsou už jen zbytky sexuality, zbytky závislosti na něžnostech a zbytky nedosycenosti mé mysli – z podnětů, z promarněných příležitostí, z možností, které by mohly ….. zbytky dětství. Jinak jsem sám a je mi v tomto pocitu teplo, teplo zevnitř. Moje partnerka je jen krásnou bytostí vedle mě, která mě někdy doplňuje, někdy oslabuje a někdy obohacuje. Ale jsem sám. Ale ne ze vzdoru, ne z uraženosti a zatrpklosti. Jsem sám z lásky, z lásky k ní a nakonec i k sobě.

Když se dívám na její bytí vedle mě, tak vidím co jsem po ní chtěl a dát mi nemohla, co jsem viděl a nikdy tam nebylo, čím mě doplňuje a přesto mi to nedává. Jen tam je, protože jsem se tak rozhodl. Jsem sám, protože od ní již nechci ani matku, ani potvrzení své sebehodnoty, ani věrnost, ani oddanost. Vlastně nic z toho a přesto jsem rád, že tu je. Je kam se vrátit, je s kým vystoupit ze samoty, je s kým se podělit, je s kým se doplnit. A přesto jsem sám, protože se jí nedržím, není proč. Vesmír je velký.

Četl jsem jedno povídání od Osha o mužích. Přirovnával je k trubcům a mluvil o poslání žen, které je mnohem vyšší než poslání mužů – jsou nositelky života. Včely trubce použijí v určitém období a pak je vypudí, nejsou potřební, svůj úkol splnili. A co potom, když muž splní svůj úkol? Odpoutávám se, nejen od své partnerky, ale od všech žen, protože ony nás jen musí nalákat na svou sladkou vůni a pak....... Když to pomine, zbude jen náš princip. Princip tvůrce života, ale nositelkou je vždy ona. Tvořivá podstata je naším principem, jejím je péče a láska.

 Jsem sám, ale jen proto, že sexualita už je jen princip ve kterém žiji. Nebýt sám v tomto smyslu znamená toužit, očekávat, chtít a vyžadovat. Jsem sám, protože už nevyžaduji a neočekávám. Jsem sám přestože sdílím. Myslím, že jednou z podstaty partnerství dvou lidí je sdílení. Bez očekávání, bez předsudků, bez vyžadování. Nevím a nemohu vědět co prožívá ona, ale jsem s ní jen když umím být i bez ní. Po dvaceti letech společného jsem to pochopil. Ale nepochopil bych to, kdyby nebylo dvacet let společného. Dvacet let jsem musel očekávat, toužit, vyžadovat, abych pochopil. Ale musel jsem zažít závislost, abych pochopil svou podstatu – nezávislost.

Dnes je moderní být sami ještě před tím, než se někomu otevřít, opravdu otevřít. Vytvořili jsme si podmínky proto, abychom byli nezávislí materiálně a tak je mnoho nezávislých žen, úspěšných a nezávislých mužů. Ale materiální nezávislost nic neřeší. Ničeho v hloubi nás se nedotkne. Žijeme pak na povrchu. Ani nic nezačneme a už si myslíme, že tomu rozumíme, že jsme nad tím. Vstoupit do života ve vztahu znamená vztah žít a spojit se. Pak pochopíme co to znamená být sám. Musíš být s ní, pokud chceš pochopit svou podstatu - být sám. Jen skrze ní pochopíš co jsi zač. Tím, že jsi silný a nezávislý nic neriskuješ a nic nezískáš. Jen otupíš. 

Mezi dvěma světy

Většina z lidí, se kterými se potkávám to neví. Většina z lidí, které potkávám neví o tom jak tvoří svůj svět. Většina z lidí neví, že to vnější je jen odrazem toho vnitřního a pokud, tak to mají na úrovni „jo, už jsem to někde slyšel….“, ale jejich výraz prozrazuje, že jim to nic neříká, nejsou s tím spojeni.

Žijeme mezi dvěma světy. Svět uvnitř a svět venku. Svět venku tvoříme společně a zároveň každý sám za sebe. Každý sám tvoříme svůj vnější svět,který je odrazem toho vnitřního. Už dlouho se učím pozorovat svůj vnitřní – myšlenky, pocity, emoce, tělesné projevy – a vidím mnoho z toho, čím si formuji ten vnější. Kdyby v tom šlo takto zůstat bylo by to báječné, ale nejde. Složenky, kluci, které jsem přivedl na svět a mnoho jiného mne nutí ve vnějším světě jednat a rozhodovat. V meditaci uvidíte, že rozhodování neexistuje, ale přesto to musíte dělat, když otevřete oči.  Složenky nezmizí tím, že zavřu oči, kluci se dívají na svého tátu a chtějí inspiraci, odraz svého světla. Je to zvláštní vědět, že  je umělé a přesto v tom žít.

Když sedím uvnitř, vše je jasné a průzračné. Když se setkám s vnějším, tak pozorovat nestačí, je potřeba jednat. Učím se rozhodovat z místa, které je mimo hlavu, mimo přesvědčení, mimo myšlenky, ale je to těžké, protože svět venku to chce jinak. Chce diskutovat, argumentovat, chce teorie, znalosti, citáty úspěšných a pravdy moudrých. Jen sedět uvnitř svého ticha a pozorovat to, co se doopravdy děje je ve vnějším světě nemožné. Lidé očekávají reakci a nejen to. Chtějí, aby byla podpořena argumenty, informacemi. Zkoušeli jste se jen tak dívat třeba na svého bratra a nic neříkat? Jen pozorovat jeho „pravdu“ podpořenou pádnými argumenty vědouce, že je to jeho svět a váš je úplně jiný a Pravda ještě úplně jinde? Nejde to, chtějí odpovědi. Ale jak jim je dát? Svět uvnitř mě je tak jiný, než ten jejich vnější. Můj svět uvnitř je jen ticho a prostor pro téměř všechno, svět venku je hluk a „přece je jasné, že to může být jen toto“. Ty dva světy jsou tak odlišné, ale jen za jeden se platí a jen na jeden nás naučili se dívat. Ten kdo objeví ten vnitřní se automaticky ocitne na hraně, na hraně dvou světů a není vždy jednoduché je spojit.

A tak když tvoříte firmu, ta firma je vaším odrazem, odrazem světa uvnitř vás. Když tvoříte pár, pak ten druhý je vaším odrazem, je vaší částí. Když se zlobíte na děti, tak vězte, že oni jsou vy, díváte se na sebe a zlobíte se na sebe. Když …….. a tak si přestaňte stěžovat na lidi, které jste najal nebo na lidi, kteří jsou vašimi obchodními partnery. Je-li tam šalba, lenost, nedůvěra, pak to něco vypovídá o vás. Přestaňte se hněvat na svého partnera, je-li tam nepochopení, je-li tam zraňování, je-li tam cokoli, tak je to o vás, protože ten celek jste stvořil vy sám tím, že jste tohoto partnera pozval do svého života. A děti? To z vás vzešli, to vám se narodili, to vy jste je formovali. Podívejte se dovnitř, tam je odpověď. A proto mám rád koučink – to jsou jen otázky a zrcadlo.

To ty jsi ten projekt

Řekl mi „musíš pochopit, že to ty jsi ten projekt, nic venku to není“. Ptal jsem se ho „co mám dělat, čemu se věnovat, je toho tolik?“ A on mi řekl, že to já jsem ten projekt. Bylo to pro mě jako z jiného světa, nemohl jsem na jeho větu ani reagovat, protože byla tak mimo vše, čemu jsem se naučil rozumět. Jsme natolik „cvičení“ v dosahování, ve výsledcích, v důležitosti přijetí nás samých vnějším, že takováto věta dokázala v mé hlavě udělat „zkrat“. Když jsem opět "nabyl vědomí“ uviděl jsem své myšlenky vířit ve starých kolejích – co mám dělat? – hledajíce řešení ve starých známých postupech. Jeho výraz, ale vyjadřoval jasně – nemusíš dělat vůbec nic, vše co potřebuješ už je. „To ty jsi ten projekt“ a ty už jsi. Jen musíš pochopit co vlastně jsi.

Stalo se to teprve před dvěma lety, ale za ty dva roky se událo velmi mnoho. Tato věta ve mně stále zní a cítím, že má mnohem širší rozměr, než jaký jsem schopen dnes chápat. Ale vím, že jsem našel něco, co jsem vlastně moc a moc dlouho hledal. První se dostavilo zmatení jak dosáhnout „toho“ výsledku, který se nazývá „já“. Když já jsem ten projekt, tak ……… Pak přišlo pochopení, že není potřeba nic dosahovat, protože „já“ není venku, ale uvnitř, jinde být nemůže. Následovalo uvolnění. Spojili se mi střípky vět moudrých lidí, kteří mluvili o meditaci a sebepoznání, ale hlavně mi ihned vytanula věta mého homeopata, který už dávno není jen homeopatem – „nepotřebuješ hledat žádnou autoritu, ty sám jsi autoritou, jen to musíš pochopit!“. Tenkrát jsem viděl autority, jako lidi, kteří fungují ve vnějším světě a nechápal jsem co mi tedy říká. Šli mi myslí osobnosti, které jiným ukazují kam jít a co dělat a tak jsem si tuto větu opět spojil do své vlastní role venku. Role, kterou mám zastávat ve vnějším světě. Ale to klid nepřineslo, jen tlak – zase něco dělat. Až teď jsem teprve uviděl co tím myslel – to uvnitř tebe něco bydlí, co ví - „to ty jsi ten projekt“. V ten moment mi došlo, že žádná vnější autorita není, oni mohou být jen zrcadlem, ve kterým uvidím část sebe. Proto učitelé, které nejvíc miluji tak málo mluví a jen se ptají a kladou důraz na sebepoznání a meditaci. Oni už ví, že nejsou autoritou, že jen jsou a tím mi mohou dát příklad svým bytím a říci – „to ty jsi svůj vlastní projekt, já jsem ten svůj a ten ti můžu ukázat“.

Je dobré mít vně příklad, je dobré se k někomu vztahovat, lidé si mohou být navzájem inspirací, ale autoritou jsme my sami. To jen my sami víme co jsme zač, jen nám někdo kdysi řekl, že je třeba hledat venku a že bychom měli být jiní, než právě takoví. „To my jsme ten projekt“ a ten neznamená sebe měnit, ale sebe objevit. Pokud se chcete měnit, tak je to výraz vaší vnitřní nespokojenosti, ale není to váš obraz. Není to pravda o vás, je to jen kritika, na kterou jsme si všichni zvykli – je potřeba více, lépe, rychleji, efektivněji, štíhleji, krásněji…….. „To ty jsi ten projekt“ mi dalo pocit středu, mi dalo pocit hodnoty, mi dalo pocit pevnosti. Není třeba hledat venku, je potřeba „udělat“ něco uvnitř, protože venku ten projekt, kterému se říká já není. Tam je jen přijetí, které hledáme, úspěch, po kterém toužíme, láska, kterou jsme si vysnili nebo moc, kterou chceme uplatňovat. „To ty jsi ten projekt“ znamená se se sebou konečně seznámit J. Znamená to vzpomenout si.

Úhel pohledu - muž

Účastnil jsem se několika mužských seminářů v Čechách a byl jsem tenkrát velmi zklamán. Nedávno jsem četl článek jednoho z „leadrů“ tohoto hnutí u nás a byl jsem zklamán snad ještě víc než tenkrát svou účastí. Podle něho jsou čeští muži na tom opravdu zle, jsou zlomení a zubožení a snesl na ně mnoho tun svých vlastních přesvědčení o sobě samém. Bylo mi z toho článku smutno, ale ne protože bych tomu věřil, ale protože mu věří čeští muži, soudě podle hojné účasti na jeho akcích.

Na cestě za svým vlastním mužem jsem pochopil jednu věc, která pro mou cestu byla klíčová – není třeba nic hledat, takový muž jaký jsem, jsem v pořádku. Jen jsem se cestou ztratil – ve svých přesvědčeních o tom jakým mám být, utrpěl pár emočních šrámů ve svém dětství a zbytek zamlžila společnost v dobách dospívání. Ale to mě nedělá ani zlomeného, ani zuboženého a není třeba nic svádět na komunisty ani na osud malého národa. Kdyby pisatel článku o zubožených mužích měl oči viděl by krásu a potenciál. On má jen přesvědčení tak vidí omezení a nepřízeň osudu. Z toho článku jsem pochopil proč jsem na jeho semináře nemohl chodit, i když jsem to tenkrát nedokázal pojmenovat.

Je to jen optika, kterou se na sebe díváme, která určuje kým jsme. K tomuto jednoduchému poznání o mě a mužích jsem dospěl přes zkušenost ze 70ti letým učitelem meditace a cesty poznání. Jeho láska a nezaujatost a jeho mysl prostá přesvědčení mi jasně ukázaly, že je to jen optika, kterou se dívám na svět a na sebe, která mě omezuje. Nic víc – žádné předurčení, žádné „moudré“ řeči o osudu Čechů ve střední Evropě, žádné podlomené sebevědomí komunismem, nic z toho. Jen vědomí a schopnost se na sebe podívat bez soudu mi najednou otevřelo možnost se rozvíjet. Ale rozvíjet se v mých darech, ne do obrazu, který předestřela přesvědčení „opravdového muže“. Nic z toho, co ten „leadr“ ve svém článku velmi učeně vyjmenoval neurčuje moje štěstí, můj pohled na sebe ani mojí cestu životem. Jen já sám to dělám. Moje setkání sama se sebou mi ukázalo jak zbytečné bylo hledání něčeho umělého, něčeho, co falešné „vědomé“ autority pojmenovávají jako to „pravé“. Uvnitř mě už to dávno bydlelo, jen jsem to neviděl. Musel jsem se potkat mužem, který je otevřený všem možnostem a žádná z nich není pro něho „ta pravá“. Pak teprve se mohl otevřít prostor, do kterého se chci dále rozvíjet, protože to byl „můj prostor“ a ne prostor „toho pravého muže!“

Každý z nás mužů (a neplatí to samozřejmě jen pro muže) má dary a potenciál a každý z nás má nekonečně možností jak ty dary využít a svůj potenciál žít. A tam je potřeba se dívat, ne na sebe sesílat kletby předků, kletby geografické polohy nebo podobných nesmyslů. Copak je důvod toho, že se mi v životě nedaří komunismus? Nebo to, že jsem Čech? Copak za to, že si nerozumím se ženou nebo se žen bojím může moje barva pasu nebo kolonka „národnost“ v něm? Jak je možné takto přemýšlet a někomu pak říkat jaký má být muž? Nemyslitelné.

Takže mužové, držím vám palce ať najdete svůj směr, to co vás naplňuje, to je každého zvlášť, každý je jiný a každý máme svou cestu. Slova jako národ a společnost a podobná jsou jen uměle vymyšlená omezení dle polohy, jazyka a barvy pasu (žijeme ten sen, jak říká Dušek ve 4řech dohodách), ale ve skutečnosti jsme jedinci plní darů a možností. A tak se podívejte jaké doopravdy máte, podívejte se co chcete doopravdy žít a jaké máte dary a za tím si jděte. Kletby nechte kletbami, narodit se Čechem žádná kletba není, ani Němcem nebo Švýcarem. Je na každém z nás co uděláme se svým životem. Držím palce!

Sobota ráno

Od rána vysávala. Prý jen tenhle kousek, ale už tady lítala s tím krámem hodinu. Znám svou ženu – „vidí smítko i tam, kde já bych potřeboval mikroskop“. A ona zná svého muže – „kdyby o to zakop, tak si toho nevšimne“.

Jdu kolem ní po schodech, je už jedenáct a ani jsem se s ní ráno nepřivítal. Mezi mnou a jí stojí vysavač. „Tak co budeme dělat?“ ptá se mě. „Nevím co my, ale ty budeš vysávat, jak se zdá.“ Vlastně už několik dní nám nevychází spolu být. Miluji její vlasy a její něžnosti, ale poslední dobou toho pro sebe máme málo. Kluci toho teď chtějí dost, zemřel jí tatínek a já trochu zápasím se svou energií, protože se o mě pořád něco pokouší. „Dodělám schody a přijdu!“ volá za mnou.

„Tak co budeme dneska dělat, venku je krásně?“ přišla, když dovysála schody.

„Nevím, nemám žádný plán.“

„Když jsi měl poznámku o mém vysávání, tak jsem měla dojem, že pro nás máš nějaký plán….?“

„Nemám, chtěl jsem jen s tebou být. Přivítat se s tebou. Je sobota a konečně klid.“

Poskakovala, byla netrpělivá a nabídla mi několik možností na výlet. „Nech mi chvilku, nejsem si jistý.“ Šel jsem k ní a konečně jí mohl obejmout. Neměla v rukách vysavač, tak mohla mít v rukách mě. Konečně jsem jí odchytil a bylo to moc příjemné.

„Jediná možnost z těch co nabízíš je Krumlov, to by mi vyhovovalo.“

„Ale já bych chtěla do přírody, potřebuji hodně vzduchu a prostoru.“ Byla fakt neposedná! A podrážděná.

„Mě dneska není úplně nejlíp. Mám málo energie a ten Krumlov by mi vyhovoval, mohl bych vždycky někam zalézt, když bych měl dost chození…… Proč si podrážděná?“

„Když jsi na schodech říkal, že budu vysávat, tak jsem si myslela, že pro nás máš plán. Pak si říkal, že žádný nemáš. A když jsem ti něco navrhla, tak jsi pořád přemýšlel a já vlastně nevím, jestli se mnou chceš být.... a proč jsi měl tedy poznámky k tomu vysávání ….. a venku svítí slunce a já bych chtěla jít ven a teď nevím jak ty ……“

Objal jsem jí „Já jsem jen chtěl být s tebou a od rána jsem neměl příležitost. Nechci s tebou do přírody, nemám na to energii. Jsem spíš dneska ve svém býčku, který potřebuje malý výběh a trochu sena a teplo maštale a přitulit se k tobě. A ty koukám jsi ve svém koníkovi a potřebuješ se vyskákat a vyběhat na větším prostoru. Já to dneska nedám.“
„Fakt to potřebuju, poslední dny jsem tady byla uvázaná a furt pro někoho, teď bych potřebovala na vzduch!“

„To je bezva, jen já to mám teď jinak. Chtěl jsem jen tvoje teplo.“ Objal jsem jí a užil si její vlasy a teplo jejího objetí.

„Miluju tě.“ řekla mi do ucha.

„Já tebe taky.“

Jsme spolu 20 let, na rok jsme se rozešli, pak zase sešli a hodně se nás kamarádi ze skupin ptají jak jsme to dali. "no .....mluvíme spolu.“