Zvnitřněný boj

Stále více jsem na tento postoj narážel – u svých přátel, u svých známých, u svých příbuzných. Postoj neustálé opozice vůči mnoha věcem, často i pozitivním . Proč je tolik lidí kolem mě v pasivní rezistenci a přesto si nechá tolik věcí líbit – od šéfů, od politiků, od autorit. A naopak – proč tolik tvůrčích lidí bere na úkor ostatních a místo šíření hojnosti šíří „vysoký plot svých pozemků“,  hromadění, které ničemu neslouží a pokud dávají, tak v různých pseudo-altruistických výkřicích, které tak málo řeší? A minulý víkend jsem potkal ženou z Brazílie, která mluvila o zvnitřněném boji. Je to fenomén, takový psycho-virus napadající lidi, kteří vyrůstali například v zemích jako je ta naše – post-komunistických. Velmi mě to zaujalo a vysvětlilo mi to řadu věcí.

Ani se nemusíte narodit do podmínek, ve kterých vyrůstali naši dědové nebo naši otcové. Ale tím, že lidé před vámi žili v prostředí, společnosti, která byla proti nim, kterou ovládal někdo nepřátelský se můžete naučit něco velmi podstatného. V takovém klimatu jste se mohli naučit, že život je boj a navíc se nedá vyhrát. Ze ten venkovní svět je proti vám a že je potřeba proti němu bojovat. A tak převezmete tu energii boje, to téma rezistence a odporu proti vnějšímu a nesete ho dál. Byla vám předána informace o tom, že na věci nemůžete mít valný vliv, že prostředí venku vám není nakloněné, že je potřeba s ním bojovat nebo jej alespoň sabotovat. Tato informace je vám natolik zrcadlena, že se stane součástí vašeho vnitřního světa. A je jedno jestli jste to vy zažili nebo jestli vám tuto informaci „vtiskli“ do vaší psyché vaši rodiče a prarodiče a praprarodiče, prostě „to víte“. Pak se stane, že podmínky se změní, venkovní skutečnosti se změní, ale vnitřní boj zůstává - zvnitřnil se. Zůstává opozice, nevíra, nedůvěra, následovaná stěžováním místo jasného vyjádření svých potřeb a názoru, následovaná hledáním rutinních návodů místo vlastní kreativity, následovaná pocitem viny, když mám víc než ostatní a strachu z nedostatku, ať mám kolik chci. Uvnitř je někdo stále proti, v boji, v negaci, i když venku už je vše jinak. 

Tahle malá zmínka té ženy z Brazílie mi rozběhla tok myšlenek a souvislostí o tom, proč si lidé kolem mě tak často stěžují na práci, ale nezmění jí, ani když je nezaměstnanost dnes na nejnižší míře za mnoho let. Proč si lidé kolem mě zvykli tolerovat často bezohledné chování svých zaměstnavatelů nebo politiků, kteří často chtějí ještě víc a víc, i když mají už dost, soudě podle těch vysokých plotů, které TO chrání. Proč jen pasivně mávneme rukou nad tolika věcmi, které by ve Francii byly příčinou protestů a stávek. Proč to naši politici mají tak jednoduché. Zvnitřněný boj znamená zůstávat v proti, protože už není důvěra ve vlastní vůli, nedůvěra ve vlastní možnosti a nevíra, že jde něco změnit. Už zbude jen ten negativní postoj, který asi znamená mnohem více než si myslíme – pro nás každého zvlášť a pro to, čemu říkáme společnost taky. Tohle proti nám nedovolí nejen pozitivně myslet, ale i uvidět krásu světa, jeho možnosti v mnoha oblastech a aspektech. Takže co s tím? Asi přeprogramovat – na důvěru, že můžeme věci změnit, na důvěru ve svoje schopnosti, na rozvoj vlastní kreativity a vlastní zodpovědnosti, vzpomenout si, že naše potřeby jsou možná jinde než náš život, vzpomenout si na vlastní hodnotu, vzpomenout si…….. uvidět jak to doopravdy je a podle toho jednat.

S láskou Martin