neděle 26. listopadu 2017

Odpojení

Technologie je rozdíl mezi skutečností a její mapou.  Co to znamená? Když jsem se učil koučovat nebo NLP, tak jsem se brzy dozvěděl, že každý z nás má v hlavě mapu světa. Není to svět, je to mapa a ta se skládá z našich zkušeností, které jsme pobrali. Pro každého z nás má mapa jinou barvu, chuť, reliéf krajiny je jiný, i když kráčíme tím stejným. Celou cestu rámují prožitky, pocity a emoce, vše se zapisuje a vzniká mapa krajiny světa. To díky našemu nervovému systému. Každý je jedinečný, proto je i ta mapa jedinečná pro každého z nás. A pak se mezi naší mapu světa a svět postaví další mapa – technologie.

Náš systém si vytváří své mapy na základě vlastních zkušeností - za normálních podmínek. Technologie nám dá mapu, kterou vymyslel někdo jiný. „Svět je….“  a dává nám možnosti, ne celou mapu a už vůbec ne svět. Technologie nás uzavírá do světa možností, které někdo nastavil. Svět takový není, ale skrze technologie si zvykáme se na svět takto dívat. „Chceš červené nebo modré pozadí?“ Už nepřemýšlíme nad tím, jestli nějaké chceme a jde to dál a dál, hlouběji do našeho mozku. Vlastně by to nevadilo, kdybychom to vše nevnesli do našeho života jako obraz světa. Dostaneme umělý návod na vztahy, sex, komunikaci, selektivní informace a vše související. Knih-tisk byl jen začátek, tohle už je vyšší dívčí. Dostaneme možnosti, které vymyslel někdo jiný, informace, které pro nás připravil někdo jiný, data, která nemají se skutečností nic společného. Obrazy nevšedních zážitků, které zaměstnají naší mysl natolik, že skutečnost venku se stane buď všední, šedou a nakonec právě takovou jakou nám ji interpretuje naše technologie. To nevadí, že se to odehrává mezi mnou a strojkem nebo plátnem, hlavně, že to je vzrušující. A víc než život.


Už se nepodíváme z okna jaké je počasí, iPhone nám to řekne. Už si nepamatujeme narozeniny našeho dítěte, Samsung nám to řekne. Nepotřebujeme se „připojit“ na dnešní den, technologie to udělala za nás. Nepotřebujeme myslet na své blízké, technologie to udělala za nás.  Vše jsou jen data a ta jsou nade vše. Jeden můj přítel hubne podle aplikace ve svém telefonu, která mu vše řídí – čas jídla, kalorie atd. Už nepotřebujete ani cítit svoje tělo, technologie to udělá za vás. Strojky a stroječky jsou více než naše vlastní pocity, náš vlastní úsudek a naše vlastní…. Co ještě?

čtvrtek 5. ledna 2017

Proč dělám konstelace


Včera jsem měl konstelace (zajímavé jak čeština skládá slova – měl jsem konstelace ) a byly moc krásné. Lidé používají slova jako „silné“, dokonce jsem slyšel „hluboké“, ale já tuhle práci mám spojenou se slovem krásné. Dnes ráno jsem se vzbudil a došlo mi, co pro mě konstelace jsou, proč mám tak rád tenhle druh práce.
Vnímám život jako tok řeky. Jakoby tok života si hledal cestu ke světlu a pak nabíral sílu. Přesně jako pramen vody, který někde vyvěrá ze země a pak sílí. Takhle vidím život přes konstelace. Včera to bylo navíc velmi hmatatelné – dvě konstelace, které doslova a do písmene ukazovaly jak se může život zastavit, když se uděje něco bolestného, důležitého, zlomového. A to, co samozřejmě mám rád ze všeho nejvíce je, když si zase život najde cestu. Dříve jsem toto považoval za můj úkol, když konstelace vedu, ale dnes vím, že mým úkoluje je jen vytvořit prostor, aby se věci mohly stát sami. Vidět, slyšet a cítit větší obraz skutečnosti a ten odzrcadlit. To, co se stane dál už není na mě, ale na životě. Ten je ten největší a já můžu jen pomoci vytvořit podmínky.

To je důvod proč to dělám – miluji život a miluji, když si najde cestu. V konstelacích vidím jak jsme silní, jakou život v nás má sílu. Skrze podmínky, které jsou nám dané rodinou, událostmi většího rozměru nebo osudem někoho hodně vzdáleného se učíme integrovat do sebe více a více možností jak může život plynout. Vidím, jak se duše potřebuje učit. Vidím skrze konstelace, že nejsme žádní chudáčci, ke kterým byl osud skoupí na to nebo na ono, ale jsme jen jeho obrazy. Obrazy života. Je úžasné vidět, že život si najde cestu jít dál často jen tím, že pojmenuji to, co je. To, co doopravdy bylo nebo je, pak napětí opadne, prostor se rozšíří a život si najde cestu. Jako když řeka vytvoří tůň nebo slepé rameno, ve kterém se voda nehýbala, ztmavne, ztěžkne a usadí se v ní kal. Potom přijde pár slov, širší kontext, pravda o věcech jak byly nebo jsou doopravdy a najednou se věci pohnou. Řeka se pročistí a tok života vezme tu kalnou vodu jako součást svého toku, jako součást osudu, a rozpustí ji. Vše se ztrácí v toku života, abychom mohli jít dál, aby život pokračoval ve všech jeho barvách, ve všech jeho možnostech. Nám se pak jde světem líp, tok života je radostnější.
S láskou všem

neděle 1. ledna 2017

Zkušenost se znovu narodit

Včera jsem se vrátil z 5ti denního work-shopu, kde jsme si procházeli časem svého narození. První otisky, první zkušenosti, první nádech na tomto světě, tohle všechno ovlivní náš život mnohem více než si uvědomujeme. To, co nedostaneme, a to se týká celého dětství, nejen porodu, hledáme celý život v různých náhražkách úspěchu, moci, vztazích, sexu, sounáležitosti s tím správným bohem nebo i v alkoholu a drogách. Je toho hodně, čeho jsem se v běžném životě dotýkal jen na povrchu a co jsem si prožil v těch uplynulých dnech do hloubky. Ale bylo tam i něco důležitého o co se chci teď podělit.


Uprostřed toho všeho, uprostřed svých témat, uprostřed svého vlastního procesu spojování se s kdysi ztraceným jsem uviděl, jak jsme všichni stejní. Jak tvoříme tu jednotu světa a bez jinakosti by to byla šeď. Jak jsme barvití ve svých cestách a jak jsme zároveň stejní ve svých životních osudech, v hledání sebe sama, odpovědi na otázky o sobě a o druhých, v hledání lásky nebo naplnění, v hledání něčeho, co jsme kdysi ztratili a už ani nevíme co to bylo. Uviděl jsem zbytečnost překřikování kdo je lepší nebo horší, zbytečnost honění se za pravdou, ať už ji nazveme jakkoli, prostě nesmyslnost stálého oddělování od toho důležitého – jsme prostě jen lidé na této planetě a lišíme se jen naším osudem, naší cestou, která nás právě teď má něco naučit. Nejsou to ani peníze, ani domy, ani velikost moci, kterou máme nebo úspěchu, kterému se těšíme. To o nás doopravdy nic neříká. Všichni kráčíme po stejné zemi, všichni procházíme zkouškami, jen každý jinými. Nad tím vším jsme součásti jediného celku.

A jinakost. Bylo nádherné se tam potkat s mladým mužem, který když říkal „Ja sem Polak“, tak měl při tom otevřené srdce pro všechny Čechy, Slováky a Maďary. Prostě je jen součástí jisté tradice, jisté historie, mluví jiným jazykem. Potkal jsem  tam ženu, která za těch pár dní rozdala tolik lásky, kolik někdo nerozdá za celý život. Uměla každému z nás připomenout co je na něm krásné, obejmout nás tak, jako by byla opravdu naší mámou a v jejích očích by tomu člověk uvěřil. Seznámil jsem se s mužem, který dokázal mluvit o svém křehkém světě a nic se neptal, jestli to něco ubere na jeho mužství. V tom všem jsme jiní. Každý máme svoje dary a krásu a to není důvod k oddělenosti, ale naopak. Jsme barevní jako duha, jen se díváme často špatným směrem, protože duha by bez barev nebyla duhou. A ti co si myslí, že mají větší pravdu, větší právo na život nebo lepšího boha? Jen nevědí co vlastně jsou. Ztratili se. To je vše.

S láskou, Martin