Zkušenost se znovu narodit

Včera jsem se vrátil z 5ti denního work-shopu, kde jsme si procházeli časem svého narození. První otisky, první zkušenosti, první nádech na tomto světě, tohle všechno ovlivní náš život mnohem více než si uvědomujeme. To, co nedostaneme, a to se týká celého dětství, nejen porodu, hledáme celý život v různých náhražkách úspěchu, moci, vztazích, sexu, sounáležitosti s tím správným bohem nebo i v alkoholu a drogách. Je toho hodně, čeho jsem se v běžném životě dotýkal jen na povrchu a co jsem si prožil v těch uplynulých dnech do hloubky. Ale bylo tam i něco důležitého o co se chci teď podělit.

Uprostřed toho všeho, uprostřed svých témat, uprostřed svého vlastního procesu spojování se s kdysi ztraceným jsem uviděl, jak jsme všichni stejní. Jak tvoříme tu jednotu světa a bez jinakosti by to byla šeď. Jak jsme barvití ve svých cestách a jak jsme zároveň stejní ve svých životních osudech, v hledání sebe sama, odpovědi na otázky o sobě a o druhých, v hledání lásky nebo naplnění, v hledání něčeho, co jsme kdysi ztratili a už ani nevíme co to bylo. Uviděl jsem zbytečnost překřikování kdo je lepší nebo horší, zbytečnost honění se za pravdou, ať už ji nazveme jakkoli, prostě nesmyslnost stálého oddělování od toho důležitého – jsme prostě jen lidé na této planetě a lišíme se jen naším osudem, naší cestou, která nás právě teď má něco naučit. Nejsou to ani peníze, ani domy, ani velikost moci, kterou máme nebo úspěchu, kterému se těšíme. To o nás doopravdy nic neříká. Všichni kráčíme po stejné zemi, všichni procházíme zkouškami, jen každý jinými. Nad tím vším jsme součásti jediného celku.

A jinakost. Bylo nádherné se tam potkat s mladým mužem, který když říkal „Ja sem Polak“, tak měl při tom otevřené srdce pro všechny Čechy, Slováky a Maďary. Prostě je jen součástí jisté tradice, jisté historie, mluví jiným jazykem. Potkal jsem  tam ženu, která za těch pár dní rozdala tolik lásky, kolik někdo nerozdá za celý život. Uměla každému z nás připomenout co je na něm krásné, obejmout nás tak, jako by byla opravdu naší mámou a v jejích očích by tomu člověk uvěřil. Seznámil jsem se s mužem, který dokázal mluvit o svém křehkém světě a nic se neptal, jestli to něco ubere na jeho mužství. V tom všem jsme jiní. Každý máme svoje dary a krásu a to není důvod k oddělenosti, ale naopak. Jsme barevní jako duha, jen se díváme často špatným směrem, protože duha by bez barev nebyla duhou. A ti co si myslí, že mají větší pravdu, větší právo na život nebo lepšího boha? Jen nevědí co vlastně jsou. Ztratili se. To je vše.

S láskou, Martin